Vesnický pohřeb

Z kostela bije zvon.
Slunce žhne.
Rodina sedí pospolu.
Po bílých stěnách se réva pne
a stále znovu stejný tón
zvedá je od stolu.

Už jdou.
Ulicí jako temné stíny:
klobouky mužů, šátky žen.
V poledním žáru se krinolíny
dřou.
Průvod je v ticho pohroužen.

Před kostelem se zastaví.
Přichází chvíle objímání.
Slzy jsou jako kořalka.
Štkání.
Hraje kutálka.

Kadidlo voní. Páchne pot.
Před oltářem v rakvi leží
tvář jako vosková.
Farář předzpěvuje stěží.
Kniha not.
"Nechť Pánbůh zachová..."

A zase jdou.
Za vozem.
Manžel a bratr, děti.
Hovor se mísí s lomozem,
kutálka stále vede svou.
Nelze rozuměti.

Květiny i hlína na rakev.
Farář domluvil.
Pálenka v břiše hřeje.
Vždyť dneska každý trochu pil.
Ze hřbitova zpěv.
Živým se soustrast přeje.

Již krajem klid.
Z hospody poslední jde píseň.
Ruce zebou.
Pak ticho. Krok svazuje jim tíseň.
Žal jako břit.
"Sbohem... A pokoj s tebou!"