Občas žiješ

Už nejsme jako kdysi,
po tobě nezbylo nic,
snad jen matné rysy
v srdcích pamětnic.

Odra smyla vzpomínky
na lásku, na tebe, na Němce,
zaoblila už kamínky.
Ukradli jsme modř pomněnce.

Vzali jsme křídla ptákům
teď máme šperky z pírek
a vracíme se k vrakům
starých básnických sbírek.

Bojuje, nevzdává,
vždycky se vzepře.
a tak mě napadá:

Kde máš ruce, Petře?

Bil ses jen slovy
to ale nestačí.
Před lety? No kdo ví?
My už jsme jinačí…

Nejsme tví, my jsme prokletí,
děti divného století,
žijeme jednou vteřinou.

V básni moudra díš,
i když spíš, věčně spíš
pod kamennou peřinou.

Proto jen letmo smím
líbat tě na víčka…
(Večer před usnutím)
Navždy tvá

Magdonová Maryčka