Poslední cesta křižákova

V písku bořící se koní nohy,
v třmenech pevně boty drží,
stehny silně objatý koně bok,
na hřbetě hrdý to chrabrý hoch.

Brnění v slunci blýskajíc se třpytí,
pod ním nezkrocené srdce buší,
hledím v dáli upjatý,
v horizontě ztracený.
Patou pobídnutí prudké,
vpřed s vervou a nadějí,
s vírou v duši,
v ruce meč.

Kupředu naplnění cesty daleké,
blíž odpuštění, v místě vysněném,
k cíly svému blížíc se hned.

Vřava bitvy v uších zalehlých,
křik mužů na zemi raněných,
čepel krví pokrytá,
naděje v mysli ukrytá,
ona ztrácí se v dětských těch hrách,
obrací se v prach.

Leštěné kopí
a smrt kráčela tmou,
hle na konci cesty viděl jsem světlo
a v uších,
zazněl mi pradávný zvon.