Sudba osudu - dlouhá verze

Našla jsem květinu, na cestě ležela.
Stonek se utrhl, dávno již dožila.
Okvětí zlámané, vítr je potrhal,
tak pouhý tulipán život svůj promrhal.
~~~
Položila jsem jej na hrob kamenný,
Usadil se na něm již povlak zelený.
Náhrobek skvrnitý, písmo již vybledlo,
desku jen mechoví dávno už zalilo.
~~~
Sudba osudu náleží nám,
proto každý půjdeme sám.
Půjdeme daleko, cesta se ztrácí,
promiň, loučím se, mám jinou práci.
~~~
Po letech bloudím tu - ve světě proklatém,
po smrti matičky ztrácím se obratem.
Jediný, kdo o té mé strastné cestě ví,
je jen ten tulipán, co vám to nepoví.
~~~
Nepoví půl slova na tož větu celou,
ani to, že mě teď na hranici vedou.
Na oltář osudu, kvůli mé nevině,
prý jsem čarodějka, lež je to jedině!
~~~
Sudba osudu náleží nám,
proto každý půjdeme sám.
Půjdeme daleko, cesta se ztrácí,
promiň, loučím se, mám jinou práci.
~~~
Už louči ponesou, oheň se rozžehl,
jen tu ten můj popel prozatím nelehl.
Nelehl prozatím, nechť je mi zem lehká,
zas mě čeká ta pouť, ta cesta daleká.
~~~
Sudba osudu náleží nám,
proto každý půjdeme sám.
Půjdeme daleko, cesta se ztrácí,
promiň, loučím se, život mi schází…
~~~
Život mi schází…