Shakespearovi milenci

Já povím příběh vám,
každý už ho jistě dobře zná
a ten kdo ne,snad jej upoutá,
vždyť nejedno srdce dojetím při něm puká.

Je doba, kdy "láska" je slovo cizí,
kdy do země se jen krev vpíjí.
a nenávist se všude šíří.
V Krásné Veroně,dva slavné rody žijí,
vzájemné nepřátelství k sobě sdílí.

Jeden z těch rodů dnes ples pořádá,
každý krom nepřítele je zván,
však i ten přichází,
za maskou schován,
nikým z přítomných nepoznán.
Hvězdy na obloze jasně svítí,
právě osud obou rodů píší,
když jejich děti láskou spojí.

Měsíc zas v noci svítá,
Juliin zrak se z Romeovým střetá
a do srdcích obou spalující žár rozdává.
Jen co hudba utichne,
Romeo do zahrady tajně vnikne.
Jak Julii uzře,
sladká slova ji řekne.
Ani dívka není na lásku skoupá
a mezitím už slunce nad obzor stoupá.
Tajnou schůzku smluví,
strach při loučení tají,
ještě naposled se políbí,
Romeovi už na cestu ptáci radostně zpívají.

Mladý Montek hned knězi Lorenzovi říká,
jak velká vášeň jejich duše svírá,
jen on ji může utišit
a oběma vznešený cit zpečetit.
Když zvon o dvanácté udeřil,
kněz právě sňatek uzavřel,
nikdo tehdy nevěřil,
že jim bůh lásku nestřežil.

Hned krátce na to,Merkucio s Tybaltem
meče zkříží ,
lidé z města kříčí,
"Vždyť Merkucio v krvi a křeči leží.
Teď Romeovo srdce smutkem i vztekem plane,
po spravedlivé pomstě prahne.
Mladík rychle tasí
a dřív než Kapulet uhne,
hruď mu probodne.
Pod vysokou věží teď dvě oběti leží,
povyk,hluk i strach se kolem rozhléhá,
až do uší obou pánů města doléhá
a velkou zlobu v nich rozsévá.
Oba rody práva se dožadují
a Romea z města vyhánějí.

Láska je ale větší nežli zákon,
proto Romeo,místo v Mantově lůně,
leží teď v Juliině klíně.
Líbezná slova si šeptají,
rozloučení si nepřejí.
už přišlo svítání
a mladík s tíhou v duši,pryč uhání.

Hned z rána,matka dceři zprávu nese,
prý nevěsta z ní bude,
ženich už si pro ni jede.
Do Julie,jak když blesk uhodí,
prosí, naříká,
nic nepomáhá,
matka s rozhodnutím neváhá.
Julie žádá chůvu o pomoc,
ta si však rady neví,
proto za Lorenzem hned běží,
seč jí síly stačí.

Kněz zoufale dívce lék nabízí,
s ním prý zdánlivá smrt přichází.
Jak Julie odejde,
Lorenzo brk do ruky vezme,
tajnou zprávu, jeho druh Romeovi zaveze.

Příští den už Kapuletovu dceru smrt halí,
všichni z rodu smutek mají.
Černé sukno kolem jejich domu visí,
sluha Romea nevěří, tomu co vidí.
Posel do Mantovy se blíží,
už je u jejich bran,ale co to,dál ho nepustí,
že prý mor tu sídlí,
cizincům vstup povolen není.

Mladý Montek mezitím zví,
že jeho paní už nebdí,
hned hvězdy proklíná a hořce soudí.
Pár chvil poté z Mantovy prchá,
prudký jed od lékárníka namíchat, si nechá,
bez Julie jeho život cenu nemá.

Ponurý měsíc svítí nad městem,
když Romeo se nad Julií loučí se světem.
Naposled dívku něžně objímá a líbá,
Když na obloze slunce svítá,
syn Montekův už sotva dýchá.

Julie se zvolna počínat probouzí
právě otec Lorenzo přichází,
tu vidí:"Nebesa,vždyť Romeo je mrtví".
Na tvář nářek a zoufalství se ji dere,
hned dýku milého do ruky bere.
Otec úzkostně dívku prosí,
ať život svůj nezhasí,
a však Julie už zviklat se nedá,
je pevně rozhodnutá
a srdce své si probodává.
Juliino tělo na Romeovo padá,
Když mu poslední sbohem dává a
smrti se navždy odevzdává.

Verona teď pomalu se budí,
co to jen dopadá do očí lidí,
"Hle,hrobka Kapuletů je otevřená
a slunce je rudé,
jakoby krví zkalené.

Rozhořčení lidé i pánové,čas nemarní
a do hrobky se rychle vrhají,
koho tam nalézají?
Své děti k sobě přimknuté,
krví zalité.
Plačící mnich tu stojí,
snad pravdu vysvětlí,
co o tom vlastně ví?

Jak otec vypráví,
lidem se slzy z očí valí,
před bohem se tu kají
a oba rody věčný mír uzavírají.
Poslední holt milencům dávají,
do společného hrobu je ukládají.
Od těch dob,
každému potomku i poutníku vyprávějí,
jak Romeo s Julií se i po smrti milují.