Potichu a jen se dívej

Zahřmělo,
slova se
rozsypala na prach.
Zrnka rozfoukána
větrem:
„Sbohem
na věčnosti!“
zpívají.

Sněží
vaše lži,
pod tíhou tepla
tečou mi
po tvářích.

V kapkách
snad nenápadně
podobným slzám
padají na
bortící se Zem.

Nelži mi
už!
Svět
chvěje se
pod náporem
hnusu.
Brzy praskne
asi.

Ne!
Nebude to lepší,
lidé se nezmění,
nejde vrátit
čas.

Chvějící
se křídla
touží celou
podstatou svou
vzlétnout.

Objímána slovy.

Jednou hřejí,
konejší a
hladí.
Jako plyšový
medvídek,
co holčička drží
než jde spát.

/Taky jsem holčička,
trochu infantilní
zdá se./

Podruhé
pálí,
drtí
a studí.
Jako největší
nepřítel, co zakázal
Štěstí.

Potratil
už svět
tuny, tuny
vět
a prázdných gest.

Tak zachraň!
Rozsviť
zase jednou
Slunce.
Beze slov
potichu
a jen se dívej.

Prosím…