Vzpomínka nezahyne

V puse cucals hašlerku,
na jazyku myšlenku
a v očích dětská přání.
Stálý úsměv na tváři,
na podzim či v předjaří,
o světě ani zdání.

Zpola ještě dítětem,
ve tvém nitru rozkvetlém
však dospělost již zrála.
Ťukala zvolna na dveře
a čekala, kdy otevřeš,
trochu si s tebou hrála.

Svět chtěl ale krutý být,
rychle z tebe vypudit
to dítě, z nitra tvého.
Dva státy že se hádaly,
tak do války tě poslali,
muže nezralého.

Měl jsi házet granáty,
na kluky stejné jako ty,
mrzačit jejich těla.
Lze vysvětlit jen málo,
jak srdce ti to rvalo,
mysl lidstva nedospěla.

Napůl ještě dítětem
jsi ve svém světě staletém
byl odtrhnut všem vizím.
S realitou jsi se pral
a svět se pro tě náhle stal
více nežli cizím.

V puse hořkost života,
v mysli slepá prázdnota
a v očích odevzdání.
Svět do boje tě postavil
a tys mu krutě zaplatil
tou nejvyšší daní.

V puse cucals hašlerku,
na jazyku myšlenku,
tehdy to bylo jiné.
Tehdy věřil jsi svým snům,
konec už je těmhle dnům,
vzpomínka nezahyne.