Někdy...

Někdy...
když uléhám s žalem
a do očí se ve tmě slza dere,
tak ve mně, v nitru rozervalém,
se lepší já s mým horším já pere.

Smutkem křiví se mi líce,
však nechci, nechci plakat více.

Někdy...
když v šedých ránech vstávám
s nevědomím, co mne dneska čeká,
svým obavám čistý průchod dávám,
ta nejistota občas mě dost leká.

Strachem křiví se mi líce,
však nechci, nechci se bát více.

Někdy...
když kráčím po ulicích,
svět s lidmi začne se mi hnusit,
tak svaly sevřou se mi v plicích
a náhle začínám se dusit.

Zlostí křiví se mi líce,
však nechci, nechci zuřit více.

Někdy...
když koukám na oblohu
a spočítat bych všechny hvězdy chtěla.
Pověz, co s tímhle světem zmohu?
Ptají se má ústa rozechvělá.

Zamyšlením křiví se mi líce,
však nechci, nechci se ptát více.

Někdy...
když uléhám v noci
a z pobláznění mívá mozek zkrat,
tak nemůžu si odepřít ten pocit,
že musím se jen tomu všemu smát.

Smíchem křiví se mi líce,
však chci se zasmát o to více.