Královská krev

Nocí i dnem něžnou tvář jenom slzy skrápí,
Pověz mi má matko, pověz co tě trápí.
Kam se poděl úsměv, štěstí ze tvých očí?
Váháš život skončit, z okna věže skočit?

Posel hnal se nocí s velmi tajnou zvěstí,
Bažinou se brodil, houštím cestu klestil.
Velká bitva zuří za mokrými blaty.
Tvůj otec tam padl, synáčku můj zlatý.

Co to matko říkáš, král se z bitvy vrací,
Mezi těly mrtvých vítězství se ztrácí,
Živ a zdráv jest matko, ztratil svého koně,
Brzy bude s námi, neplač prosím pro něj.

Nepláču pro mrtvé koně našich lidí,
Mezi těmi těly otce tvého vidím.
Víš můj drahý chlapče, nejsi králův syn,
Tvým otcem byl rytíř, smiř se navždy s tím.

Co to říkáš matko, že jsem synem rytíře?
Nevěrná jsi, falešná, nežiješ snad ve víře?
Podvést krále s vojákem? Jak si vůbec mohla!
Nebo tě snad násilím, k tomu činu dohnal?

Král byl chladný a tvůj otec, ten mě v srdci nosil,
Za nás oba odpuštění sám před bohem prosil.
Tělu vládne touha, když dřevo v krbu praská,
Víru mou a oddanost, pohltila láska.

Nemohu tě matko má, za zrůdný čin milovat,
Klidně skoč si z věže, prosím, nebudu tě litovat,
Král se vrací z bojiště a myslí na svou slávu,
Pokud budeš ještě živa, dá ti setnout hlavu.