Pomoc z jiné strany.

Četl jsem báseň Unicef,
jež Pavpar tu kdysi složil,
pak v kometářích samý vzdech,
i já bych se k tomu rád vložil.

Nemyslím to nyní zle,
když tvrdím, to co tvrdím.
Vždyť náš praotec řekl hle,
zem s medem,mlékem, strdím.

Nedávejte mi za vinu,
ale ta pomoc málo platná,
neodstraníme-li příčinu,
jíž je morálka špatná.

Řekněte mi jaktože,
vidím z hladu na psy hony.
Když v celosvětové akci Z,
cpali se tam milióny.

Za přispění všech zemí světa,
nejen obilniny zaseli,
aby ještě po dlouhá léta,
plodily a vzkvétali.

Všechno rostlo v přírodě,
slunce, voda přispěli,
černoši však v pohodě,
ve stínu si seděli.

A když přicházel čas sklizně,
nasadili holínky,
rázem jak když kosou řízne,
sklidili jak kobylky.

Byla hojnost blahobyt,
každý plný žaludek.
Je čas něco porobit,
říká bílý tatínek.

Hlasitě se všichni smějí,
naco jen se v slunci dřít,
vždyť co prošlo touto zemí,
musí se zas navrátit.

Když bezdomovec na nádraží,
žebrá dej mi drobných pár,
to že podáš peníz v paži,
danajský je spíše dar.

Nač se snažit někde makat,
hledat sobě obživu,
když mi stačí chvilku plakat,
hned je na rum, na skývu.

Stejně jako v pásmu Gazy,
proč se vozí chleba,hrách,
proč když přijdou větší mrazy,
nestará se Hizballáh?

Neříkám že nepomáhat,
je to lidská povinnost!
Nesmí se však zapomínat,
kdo dělá té skáze most.

Jsou to otcové a matky,
kteří stojí u dveří,
místo práce pošlou spratky,
žebrat, těm se uvěří.

Kdyby každý z dospělých,
bral zde vážně roli svou.
Byl by všude dětský smích,
a jídla víc než unesou.

Proto říkám pomáhejme,
učme však i dospělé,
i s nimi se namáhejme,
tahejme je z postele.

Po otcích se synové potatí,
po matkách dcery píli dědí.
Pak stokrát se nám navrátí,
co od rodičů děti vědí.