Slečna Ré

Tolik kouře jsem se naotrávil,
z tvého dechu co tavila měď,
její louže jsem se neochránil,
topil se i přítel z mladých let.

Oba dva jsme jednu líci chtěli,
zlíbat,laskat,ukonejšit let,
který křídlem odmával neděli
a přes týden uzavřel nám květ.

Léta přešla,úspěchy jsem slavil,
v srdci dívek.jednu vedle té.
Škoda možná,že čas neoznámil
rety lesku,příběh slečny Ré.

Chtěli znáti tě tvým pravým jménem,
já i přítel,koho vyvolíš?
Slunce copů tvých voněla senem,
jejím světlem rány přisolíš.

Domů zpátky,obě nohy slepé,
vedou duši v ne touze se prát.
Zase louže,ale dno už lépe,
svírá pevně stopu u jích vrat.

Hrášek z nebe natloukává střechu
a probudil obraz krytý v ní.
Z rámu lásky posledního dechu,
jediný syn její právě sní,

o sil hlubin oceánu v páře,
které otec pěl tak častokrát.
Přítele jsem v rysech dětské tváře,
poznal hned z dob,kdy byl ještě mlád.

Letní slunce víc a více sílí,
užívá si příroda svých dar.
I já s chlapcem šťastní jsme v té chvíli,
ze ho rodiče jsou tak skvělý pár.