Loutky

Jsme jak loutky v rukou osudu,
on za provázky tahá nám.
Myslíme že máme svobodu
a že život řídíme každý sám.

Pak, když už skoro všechno máme,
najednou není nic jak má být.
Ať už to potká nás, nebo známé,
hledáme kde bude záchanná síť.

Jak hluboko nás zase padnout nechá,
než náš pád něco zastaví?
Bude to něčí pevná střecha,
nebo nás pád rovnou popraví?

Tak zase padáme a nevíme kam,
lanka osudu najednou volná jsou.
Sám moc dobře ten pocit znám,
když řítím se pomalu dolů tmou.

Čekáš, kdo natáhne pomocnou ruku,
jestli se někdo vynoří ze tmy,
ohlížíš se už po každém zvuku,
jenže vždy se pak okolo setmí.

Vzpomínáš na to, kdy pevně jsi stál,
nebylo nic, co sám nezvládneš.
Když ještě známé ceduli ses smál,
Pozor! Ať do hovna nešlápneš.