Sta tisíc nocí propilých...

Sta tisíc nocí propilých,
se do pamětí ráno vryla
čísla,nul tisícin otylých,
co na dně láhve ještě zbyla.

Do žáru rety vyprahlé,
své chutě sucha brzy vzbudí.
Slibuje dnešek zítra ne,
že ret už láhev nezastudí.

Oči ranící kouřem par,
sklo jich lesklé? Nemám zdání.
Uhasím jazyk v kamnech var
a změním ho v dým k nepoznání.

Milión slibů truchlivých
si vážou smyčku kolem ramen;
vedoucí z pekel ohnivých,
kde konec drží slovo ámen.

Opět si kapsy brázdí tmou,
hledaje světlo prázdnou dlaní,
proč civím na tvář pomocnou
tak krutě,až mně slunce raní?

Na zemi stín můj..usínám,
pod stolem sní můj obraz v páře,
aby ty růže co utínám
vrátily oheň zdravé tváře.