Společně až do smrti!

Když se vítr prohání
vesele si zpívá
koně v sedle pohání
dívka a smutně se dívá...
Její poslední projížďka na jejím koni
chtěla by si ji užít
ví že otec tohle udělal pro ni
ale ona by si přála nežít...
Musejí se stěhovat do velkého města
za školou a prací
a tím se jí ke koním uzavřela cesta
a stále stejný sen se jí vrací...
Zatím co tak přemýšlí
a koník cválá
a na co jeho jezdkyně myslí si lehce domyslí
cítí její smutek,právě ví že už to nezvládá.
Projeli lesem i vysokou trávou
ocitli se za mostem i za vesnickou bránou.
Slzy dívky padají
na zem a mění se v rosu
po tvářích jí ztékají
na obličeji a vytvářejí prapodivnou osu...
Zjistila že zabloudila, neví kudy zpět
bojí se stínů
chtěla by vědět hned
proč její vraník správnou cestu minul.
Zná ji přece
vždycky ji dovezl domů
dokonce i tenkrát co si zranil nohu
slyší vodu asi dojeli k řece.
I když si nevzpomíná že tu nějaká teče
pobídla koně
aby nabrala vodu pro ně
oba mají žízeň, přece!
Dojeli až skoro dolů
ale když chtěla seskočit
podvrtla si nohu
nemohla se přetočit.
Nakonec vstala, ale znova spadla
tentokrát do vody
rozedrala si boty
neuměla plavat, chvíli se o život prala.
Koník šel jí na pomoc
ale byl tam silný proud
dívka stačila ho naposled obejmout
a víc ničeho nelitovala.
Oba zemřeli ale byli spolu
všem však bylo záhadou
proč nedošli k molu...
Ještě před tím než se tohle stalo
přesně tohle se dívce zdálo.
Její otec se přestěhoval
ale navždy toho litoval
protože kdyby se nemuseli stěhovat
mohla by se dcerka usmívat...
Společně zemřeli
i teď jsou spolu
vždyť se tolik milovali
a teď oba šťastní jsou zase spolu!