balada o cestě jinam

Silnice je řeka plná meandrů, proud aut čeká na rybáře
ležím na pramici, zavalen peřinou, mouchu na tiáře
parník stejný jako duch autobusu, poháněn smečkou burlaků
smekám papachu, pot jsou perly žízně, úrodné lány sedláků
skála s čepicí borovic, mrakodrap strnule shlížící do ulic
tak stavím slunci líc, kde není starost je mysl klidná
duše zpuchřelé z bouří a plískanic, pohled skrz mléčnou dráhu nedozírna

Cesty vlají jak hříva divokých koní, sám také mířím do daleka
svobodná hlína pod kopyty zvoní, sedím a poslouchám jak tiše zpívá řeka
utíká klidně, přidává bytřeji, mé oči hoří a cítím křik peřejí
kameny topí pod kotlem, třískají mou bárku, jak chuligáni auto za městem
v husté džungli provozu nalézám křižovatku, překladiště zmatků
startovní čáru deziluze, mraveniště chaosu, vyceněná fúze
rád dělám věci po pořádku, když pálí slunce, ležím někde v chládku

Můj pohled padnul na ponorku, doutník co vodě vpisuje do řádků
tajemství cíle, sny a touhy posazené na motorku, alegorie citů jedoucích po zpátku
unáším sám sebe, voda i asfalt odtajnili tvář, neuzavřený kruh historie
lidé popravili svoji svatozář a přenesli se přes smrt na křídlech fantazie
láska překonala bídu, nenávist člověka k člověku, muslima k židu
láska vyvrtala zatvrzelá srdce, vyzdvihla z moře bájnou Atlantidu
vytahuji pláštěnku před deštěm střel, stal se zázrak, to jsem přece chtěl

klid mi rozežírá poslední zbytek sil, jsem duše mírná asi jsem se unavil
zatřepal jsem fanglí poplašného zvonu, rozepjal křídla nad dunivým smíchem fanfarónů
jako mladík cítil jsem se staře, snad jako stařec neumřu žízní na Sahaře
začátky někdy mívají tragické konce, ležím na pramici, nevím kde, někde na Berounce