Vyhasínajícím hvězdám

Šla jsem Vám vstříc a vy mě neslyšely,
padáte hvězdy mé, tančíte, jak tančí aquabelly.
Výzdoba vánoční se s jarem mísí,
kometa prolétá, jak proletěla kdysi.
Osude můj, má naděje a láska,
nechávám uletět motýla bělohláska.
Mé noční hvězdy, já viděla vás ve dne,
když slunce zář se ve tři ze země zvedne.
Měsíc bratr ukazuje, že vzrůstá naděje pro Matku Zemi,
zachránit může mě jen tvoje z lásky políbení.
Ty jsi má zahrada, mé dary přijals k sobě,
nepíšu o zradách, poníženích a lidské porobě,
jsme svobodní a svoboda v řádu nás sílí,
i když jsme na cestách častokrát zabloudili.
Teď stojíme v svém vzdoru a čekáme na zázrak,
však v trpělivosti víra, omyj svůj zrak,
v řece utrpení
a bolest bolestí už není,
omyj své tělo,
které po tolik let pro nás nehodné trpělo.
Neboj se lásko má, já čekám beze vzdoru,
až slunce vyjde zas a uzřím tě pak na obzoru.
Oči tvé byť mě někdy raní,
věří, že příjde čas, čas zúčtování.
Ublížil jsi mi, pro lásku vše odpuštěno,
nečekej na nic víc, jen já jsem tvoje věno.
V jablku poznání a vločce, co dává zemi spánek,
jsi jenom ty můj skřivan, chlácholící vánek.
Posílám poselství a zdá se, že je poslední,
že tvé srdce, které spí, se brzy rozední.
Čekám tu, čekám, každá minuta nekonečností zvoní,
dříve já plakala, jak voda slaná slzami roní.
Však věřím ti, věřím, moje slunce západu,
tak přilož na oheň kus dřeva hořícího, ať stojí hranice kláda na kládu!