Nechtěná

Připadám si nechtěná,
jako dva nože v polévce,
jak dečka bez dítěte
v kolébce,
jak otrok bez pána,
jenž chce bičem přijít k úrazu,
jak opadlé peří havrana,
jak zlatý rám bez obrazu.

Tolik upřímných úsměvů
a stovky krásných vět.
Jak jsem jen mohla uvěřit,
že zrovna mně patří svět?!

Nepatří mi nic...
Žádný princ z pohádky,
žádný sen o citu,
žádný dopis z obálky,
jen samé pohledy ze soucitu.

Nechci mít víc...
Chci jen být dívka,
co umí být spontánní,
která ví, co má říct,
a nemá před vším zábrany.

Jsem nechtěná,
protože se skrývám ve své ulitě.
Jsem v ní zavřená,
neumím vylézt, asi se bojím
a možná chci jen slyšet: "Počkej, najdu tě!"
A potom budu moct poznávat vše,
čeho jsem se kdy bála.
Budu umět mluvit a poznávat se,
hlavně se už nesmím vrátit tam,
kde jsem tak dlouho stála...

Končím s mým pocitem,
že jsem nechtěná.
Teď svlékám kůži
a začínám nový život.
Snad jsem na něj připravená...