Večerní nostalgie

Když mládí ve stáří se shlíží
a stáří v nevinosti tiší svůj žal,
pak vzhlédni, vždyť jak často
může obyčejný člověk dohlédnout dál,
než na pokraj svých snů.

Tam šumí příslib dalších dní
v zasmušilých šedých dálavách.
Tam cinkot spících perel na pavučinách zní,
kde v dešti směl bych s Tebou stát,
či s ozvěnou bloudit září na řasách.

Být starcem, co v křečích prsty svírá,
předtím než jak dítě naposledy zapláče,
to osudem mým státi se má.
Na počátku přec starý, v očích naděje mi zmírá,
když v dešti osamělý musím být.

Jako blednoucí stín, stráž cizího štěstí
pro svou duši za rámem pláči
A s jitřními paprsky do smutku mrholení skáči
se zavřenýma očima.

Vždyť v dešti nepoznáte co lidem teče po tváři...