Příběh všedního dne

Seděla na břehu řeky,
do vody smutně se dívala,
na tváři smutek těžký,
nůž v ruce svírala,
v duši jí zuřil žal,
veškerou radost jí vzal.

V náručí plyšového medvídka,
rty, co nechtějí víc, než odpověď,
na zemi nedočtená povídka,
v očích ztracených šestnáct let,
láska a zklamání, proč lidi provází?
Dostal, co chtěl, tak proč odchází?

Kdo jí pochopí, když doma ne,
vybrala si sama, ale špatně,
uvolnila v sobě touhy dřív svázané,
a myslela, že jí bude stále už krásně,
jenže přelud si s ní hrál,
jako ten, co její lásku oklamal.

Slzy si stírá z tváře,
silná byla, je, a bude,
není v klidu, není jí dobře,
kam jsi se poděl, dávný stude?
Jak najít správné řešení,
vždyť na tom už nic nezmění!

Půlnoc se hlásí k životu,
a dívka ví, že neví nic,
proklíná samotu,
a ukolébavky klekánic,
trpí, prosí, pláče, křičí,
život sama sobě ničí.

Jen malý pohyb, zranění,
stačí tak málo a bude po všem,
skončí to marné trápení,
o čem je smrt? O ničem? O všem?
Na poslední chvíli jí dojde, že možnost žít,
nechce si ukrást, ještě nechce zemřít.

Spánek se nad ní slitoval,
a unesl jí do své říše,
objevil se anděl, co si jí zamiloval,
a zachránil jí z beznaděje tiše,
a od té doby jdou spolu životem,
vždyť láska je vládkyně v rouchu královském.