Konečná . . .

Smutek jak mokré vločky sněhu ulpívá tiše na duši,
jak osamělost hořce bolí, nikdo z mých blízkých netuší,
zvykli si, zvykli na skutečnost, že máma všechno unese,
netuší mládí rozbouřené, jak těžké mívám deprese.

Jednou se směju k popukání, vzápětí přejdu do pláče,
lehké to se mnou věru není, já zakoupím si lahváče,
černého Kozla koupím sobě, jednoho, dva, tři, čtyři, pět,
smát budu se pak jako kdysi a krásný zdát se bude svět.

Až potom přijde další ráno, zas přijde úzkost, smutek, splín,
pokorně padnu na kolena a tichounce se pomodlím,
s pokorou Bohu poděkuju za každou v žití vteřinu,
poslední dveře zableskly se a bohužel je neminu.

Až opona se snese k zemi, ať příliš mne to nebolí,
ať nezůstanu na to sama, bez duše v blízkém okolí,
ať za ruku mne kdosi drží v poslední chvíli nelehké
a Chárona, co bude čekat, ať se ten blízký nelekne.

Ať minci pod jazyk mi vloží
až čekat budu v temných tmách,
bych převoz přes Styx zaplatila
a nezůstala ve vlnách . . .