Z mého života - VII

Prababička

Prababička, malá holka,
nebylo jí čtrnáct,
divná baba, stará Polka,
vzala zlatek patnáct.

Patnáct zlatek, to je síla,
za ně v Pešti zařídila,
službu holce jako myčka.
Pobledli ji velmi líčka.

V paláci pak vařila,
jídla, co jedl mladý pán,
snad se mu i líbila,
tak ji svedl, rychle, sám.

Hrabě má však z toho splín,
česká holka! A jeho syn!
To se musí vyřešit,
ženich v Pešti musí být!

Ženich nesmí býti syn!
To přec nebyl jeho syn!
To nebyl jeho syn!
To by nebyl jeho syn.

Ženich v Pešti se hned našel,
byl to řezník, vdovec, Chlud.
Pro foršus si rychle zašel,
dostal dost, už nebyl chud.

Však holka mladá, šestnáct roků,
má malé robě, holka holku!
A děti muže k tomu,
šest, a potom že se hned

musí odstěhovat domů.
A kam že je to hrabě poslal?
Domů, domů, do rodných Čech.
Po Dunaji na Moravu,

a pak dále dostavníkem.
Ať se klidí rychle z Pešti,
ať se lidé nestarají,
že on všechno zaplatí.

Řezník Chlud sebral ženu,
s ní i sedm dětí,
vycucnul i hraběte,
odjeli domů lodí.

Na Dunaji u Komárna,
přepad je tam Maďar zlý,
o prachy je obral do dna,
s prabábou si užil svý.

Moje bába v peřince,
na krku měla řetěz zlatý,
na řetězu zlatá mince,
zachránila život táty.

Tátu, co ho dvakrát píchli,
v bitce nožem v prsa,
uzdravili ve Vídni,
u lidí, kde nebyli za psa.

Když vrátili se do Velenky,
příbuzní je založili,
a za řetěz Helenky,
babičky to příští mojí,

pořídili malý sad,
z něj ovoce a zeleninu,
kupoval si každý rád.
A neláli na tu dřinu.

Sad jejich byl v Mochově,
a za dva roky tvrdé práce,
řeznictví si založili,
nebyla to žádná láce.

Praděd makal jako řezník,
pět let platil dluhy, a žil dobře,
pak se v práci svalil jako patník,
už bylo mu jen dobře. Umřel.

Třiadvacet bylo vdově,
k tomu měla dětí sedm,
nejstaršímu dvacet let,
nejmladší je jenom osm.

Tak se prala s dobou nově,
tvrdě dřela. A po letech pěti
potkala Ho! Byl to klacek!
Mladý, milý, co se kosům

podobal. Černé vlasy,
černé oči, kabát černý,
černá duše. Prázdné kapsy.
Okradl a opustil ji, švihák temný.

Prabába dál žila v bídě,
však svoje děti vychovala,
a dívala se na ně hrdě.
Co vše si ona vytrpěla!

.