Trvanlivá

po boku žalobce tlačím
na těžkou ručičku času,
mozek se mi rozlévá
za rohy a kraje bez jasu.

Prý vyletí ptáček,
po zmáčknutí spouště,
(/-v tu chvíli vše zamrzne
a ani nevzdychne-/)
a přeletí mi přes hlavu
do vodnaté pouště.

Mých představ.

Fotografie procitnula
v černobílé zjevení,
nesčetně šrámů, rohů ohlých
- bolestem se nelení.

Připijme na dětství,
po dlouhých sto letech,
co bylo by to za štěstí,
bez klusavého čekání.

//Inu zazvonil zvonec,
pohádky je konec
..A tys ne/vydržel..(?)//