Pověst,ta by ráda...

Pověst,ta by ráda vlastním tělem
zbavila se pout těch chorých duší.
Radit totiž nikdy nepřestane,
co má člověk ctít a co mu sluší.

Láska umí víc než slovem měřit
metrem,jehož konec v dým se ztratil.
I tak bude motýl stále věřit
žáru,který jeho křídla spálil.

Alkohol svým štěstím lepí jazyk,
suchou poušť mrak slunce tvrdě stíní.
V polojasnu oči slyší na zvyk,
jakmile se pohled láhví zmíní.

A život?Tvář budí líce básně,
rub čítaje cíl rytmu setmění.
Po bolesti zubu časem dásně
utopí se v rýmu zapomění.

Závist slepým zvonem bouří k cele,
v uzamčené hanbě,co svůj vztek léčí.
Radost,to je píseň..to je celé,
falešný tón vymírá po meči.