72 hodin

a stěny rychlíků
mizí v kilometrech dálnice

ó, Praho,
cesty
nevedou do Říma
ale víc na východ
a zpátky v čase

teď
pod klenbou světelnýho smogu
zdá se být přeludem
posledních sedmdesát dva hodin
z života
který už asi není tak úplně můj

před Národním
se hádají
o moc
slova hází ze zábradlí do řeky

ale na mě
křičí zpátečný dálky, výšky, délky špinavýho asfaltu
že snad prý všecko, všecko je moje
moje vina!
-co vlastně?
a ty se mnou nemluvíš...

bojím se
jestli je to celé
vůbec ještě pravda...
.

cosi zašeptal
a ocelový nebe se
ve vteřině co letí k nevěčnosti a zpět
rozletělo v syčících úlomcích do všech strana
vyničilo aspoň půlku vesmíru

končí, padá, začíná

tak
.
a kdo byla ona...?