Tak daleko,lásko...

Zase (pomalu začínám nenávidět tohle slovo..dokazuje mi,že nejsem schopná s tím něco udělat...nebo že mám strach něco dělat?) usínám sama..sama ne..jen bez tebe..ale jinak jsem vlastně obklopená:

plyšovými přáteli
v pohodlné posteli.

Na ty nesmím zapomenout...

Myšlenkami,co mě drtí,
dotěrnější než-li smetí.

A na ty zas nejde zapomenout...

Naplněnou touhou,
jen v tu chvíli pouhou.

Ale co je to bez tebe?

Nefalešným chtíčem
ovlivněným kýčem,

na kterém vlastně nezáleží...

Osamělou peřinou-studenou
noční touhou kradenou.

To bys neřek,viď?že mi zrovna tohle chybí...

Postupujícím chladem
odhozená ladem-

to ty bys mě tak nenechal..

Vlastní naivitou-bláznovstvím
za sedmerým královstvím.

Tak daleko,lásko..

A já cítím chlad,
(možná prázdno)
a svírá mě hlad.

Po tvém krásném těle,které by mě unášelo-

od těch všedních starostí,
od večírků bez hostí.

Chci zas cítit zajetí
ve tvém pevném objetí.

Vždyť to není zas tak moc..Jenom trocha dotyku..

Chvějíc se při pohlazení
dole slabé zamrazení.

A tvé horké rty cítit zas klouzat po mém těle:

stále níž a níž
(kde po prudkém výbuchu)
opadne ta tíž.

A chybíš mi..Stále víc..Snad je to jen chtíč?Touha?Láska?Nepřemýšlím nad tím...Raději?

Jediné,co mě teď zajímá,
(snad dá se říct i dojímá)

jsi ty.

Zhasínám,
usínám..

Hlavou mi běží hříšná myšlenka:

proč jsi tak daleko a zároveň pořád blíž?