Konec

Smrt je poslední akt našeho bytí.
Smrt tě jako skřivana do nachové klece chytí.
Smrt tě učiní lhostejným; ostatní pláčou, ty ignoruješ je srdcem svým…

Na hrob dopadají larvy, jako šifonové připomínky oduševnělých chvíli s Tebou. Přejíždím očima mrtvý, chladný mramor a vím, že jak tam stojí, dokonale vztyčený nad Tvými ostatky, bude si ho takto prohlížet bezpočet lidí. Všechny bude spojovat smutek, budou chtít číst verše a ve vlažném večeru hladit psa, však to je neodtrhne od myšlenek na Tebe.

Na stěnách visí fotografie, už poznamenané stářím. V lednici zbyly poslední kousky vajíčkové pomazánky. V chodbě to voní krémem na boty. Kde jen jsi? Tvé oblečení je stále ve skříni, jako by chtělo říct „To je jen sen“, a já odolávám pokušení ulehnout do postele a vdechovat směs parfémů, hašlerek a přípravku proti prachu.

Zavřelas‘ oči, nedbajíce chytrých řečí a čerstvých zpráv z novin, počalas‘ nevnímat náš pláč a prosby o Tvůj návrat, nevšímáš si pošty, která stále chodí. Kterou donáší černovlasá pošt’ačka.

Tvá schránka se už zaplnila…