Život jako věc sama o sobě

Za hranici lidských možností,
tam kde NE neznamená odmítnutí, nýbrž obyčejné slovo,
za slevu růžové brýle kolemjdoucím prodává, bláhově rozdávajíc štěstí,
na chvíli zastav se u mě, promluvit k tobě na okamžik mi dovol.

Cesty trnité, ve složitých křižovatkách zmateně spleteny,
nedalo mi na místě zůstat, nesnažit se ještě popojít dál,
ptám se sám sebe znova a znova, nevědomostí života zaslepený,
proč člověk mnohé boje kdy sváděl, nakonec však povolil, nakonec se vzdal?

Hnán dopředu touhou, co být se zdá nepochopitelná už od pohledu,
pokud budeš ty, stejně tak já pro tebe vždycky tady budu, snažit být ti na blízku,
dennodenně se potýkám s otázkami, odpovědi na něž sám přes snahu sehnat nedovedu,
v životě nikomu nic neslibuj, protože zraníš, na srdce přidáš další mu bolístku.

Uvězněn ve vzpomínkách,
v nejasných, mlhavých,
dlaně, co se snaží se zachytit padající slzy,
v hlavě si namlouvat, že všechno pomine, změní se,
že zlepší se brzy.

Nevnímat bolest,
bos chodit potmě bez křiku po rozbitých střepech,
nevznášet se ve snech, žít začít v přítomnosti,
nic z toho tady nehledej, poohlédni se radši jinde, ve spravedlivějších světech….