Máme konec února...

díročerný vyčkávání sedmýho nebe
uprostřed oranžově ořezaných mostů
polozmoknuté tramvaje
bílé hodiny, co neodbíjí mezníky mezi pikosekundami žití
zelenonápisový vítr zvedá sukně a prach
a taky tlak v mých žilách...
zašlapaný příboj slov a skutků

zvenčí stanice Karlovo náměstí
kde hrdě čekám na smilování
..nevím
nevím, kde je nahoře, kde dole
kde dobře, kde špatně
ale nejhůř bývá bez TEBE

mezi polorozbitýma sklenicema
v nichž býval chlast
ten,
který teď pálí mý vnitřnostě a bouří usouženou krev

máme konec února
jenže jaro rozmarné je poztráceno
za kupkami ušmudlanýho sněhu,
kterej napad až po Vánocích...

tolik křičí na mě
nelásky žití
a život sám je profláklou veličinou!

no, kdy už pro mě přijede POSLEDNÍ metro?
kdy mě odveze napříč morovou bouří
do oázy utěšení..?
ne, to tvé sbohem nebylo poslední!
.

snad se v těch dalších sto padesáti letech
ještě jednou, -JEDNOU! neminem...
.
Amen...