Loučení na jaře

Něžné dotyky
právě vyrašených lístků,
na zdi kalendář
s prvním jarním dnem,
propíchlé srdce,
nakreslené klackem v písku,
skleničkou ze zvyku končíme,
a pak jdem.

Oči, ruce, ústa, pohledy,
zelené vzdechy kaštanové aleje,
smutné nebe nad perónem,
aspoň ono by nemuselo brečet,
do poháru nadějí
zlá ježibaba smutek naleje,
vlak nemá zpoždění -
- teď kvůli minutě hodinu klečet.

Tak ještě naposled,
stará košile, odřené džíny,
v bundě občanka,
pár fotek kluků a holek.
Co bude zítra, víš,
nechceš to, život bude jiný,
bylo to fain,
tvá parta, prima spolek.

Nebe ti pořád
studeně brečí za tričko,
i ve vlaku citíš mokro na zádech a chceš ten déšť,
aspoň kousíček domova,
hrst vzpomínek i té vody maličko,
co padala stejná na vás na všechny,
aspoň tu trochu můžeš s sebou vézt.