Emily

Noc se po kraji rozlila,
vítr burácí v korunách,
jak jen k dveřím mým zabloudila?
Proč cítím v srdci strach?

Hvězdy se zbaběle skryly,
a měsíc potichu zhas,
moje oči strachem se zaleskly,
noční můra si pro mě přišla zas.

„Stýskalo se ti?
Tížil srdce tvé splín?“
„Tohle vše jen zdá se mi!
Zajisté spím, ja spím!“

„Jsem jako smrt, skutečná,
a ty to víš,
tvoje duše opět bude má,
tak pojď ke mně blíž!“

Proč nemůžu řict ne?
Za ruku už mě nocí vleče…
Nic nikdy není snadné,
má duše dnes neuteče.

„Neotevřu ti mysl svou,
tak nech mě žít!“
Úsměv zlověstný se mihnul tmou,
„Tiše, hlouběji do noci musíme jít…“

Vzdávám svůj boj,
padl jsem a nemám sílu vstát,
slzy z mých očí kanoucí,
na zem začly dopadat.

Jako malé diamanty,
tiše, smutně blikají…
Poslední zbytky mého srdce,
zpět ke světlu prchají…

Seberu své síly,
na útěk zoufalý se dám,
tam kam světlo majáku svítí,
tam kde nejsem zoufalý… a sám.

Nad obzorem slunce svítá,
moje srdce se s ním vítá,
prošlo tmou a peklem,
teď své rány sčítá…