Bít či nebít

ONA:
Pokrytče, což nemáš dost?!
Vzývám tvoji Ubohost,
by zmocnila se svého kyje
a bojovala, dokud žije
něco jako Upřímnost.

ON:
Upřímnost, ta hnusná svině,
co mnoha lidem líbá krev,
co sedí, ruce pevně v klíně
a z kousku prachu snímá ret?
Neznám.

ONA:
Kreslíš řádky šedivé
a pohled tvůj se nezná s mým.
Kdyby bylo pravdivé,
co tvrdíš,
nejsi ubohým.

ON:
Bít či nebít ... ?
Přichází a přináší dilema,
jenž rozbourává sloky vln,
přichází jak ozvěna,
však neodchází, jsem jí pln.

ONA:
Bít či nebít?
Ubožáku, hraješ si na Hamleta,
však nejsi slavný hrdina.
... a ... a ani žádný poeta.

ON /ironicky/:
Nejsem.
Jaká novina!

ONA:
Jen se zmocni kyje
a bojuj, máš-li odvahu,
tvá duše, co ti v rukou hnije,
čerpá temno z protahů.

ON /otočí se k ní/:
Moje Duše...
...složitá to osoba,
tady ti ji nabízím.
Není slavná, ani obyčejná.
Je Moje.

ONA:
Tvoje ubohá duše?
Co píše slavné citáty?
Co odpovídá vždycky suše?
Ne, díky.
Odmítám ji. – Bez ztráty.

ON /odchází/:
Bít či nebít ... ?
Kdes, můj Kyji?
Odcházím.