Pomluvy

Je zvláštní jak se lidé sami na sebe smějí.
A za zády jejich černé myšlenky jak největší hnůj tlejí.

Usmějí se na tebe a potom za rohem.
Pomluví tě a lži roznáší éterem.

Proč se na sebe smějeme když se nenávidíme?
Mí milí vážení, to už se nikdy nedovíme.

Dělá se mi zle, když vidím.
Jak za pravdou se kupami hnoje pídím.

Nezdá se vám nefér říkat pravdu nepřesnou.
Není lepší říct si do očí tu věc "otřesnou"?

Je mi zle z pokrytecké namyšlenosti.
Nikdo z naší třídy nemá špetku důstojnosti.

Nevyřeším tímhle zhola nic.
A už se ani upřímně nechci snažit víc.

Nepřidávám se k pomluvám krutým.
Protože bych musela pak je vysvětlit hlavám dutým.

Pomlouvejte se jak chcete, ale z dovolením.
Já se kolem vás prosmeknu s pomyšlením...

že nepřidám se do světa pokrytců a lhářů,
co doma nad pomluvami nebrečí do polštářů.

Je mi vás líto přátele.
Ale i přes některé pomluvy nejbližších je mi stále vesele.

Pomluvy že šířím?
Ba ne, já jen holou pravdu vířím.