Báseň

Kde nekvete život,
city jsou mrtvé a kvete smrt,
která z lidí čísla dělá,
pravda, realita, smrt,
je vše cos doopravdy chtěla?
Život city, slova, činy ničí,
byl jsem s Vámi,
teď jsem ničí.
Alarm "řve jak kráva",
- mlčím -
Mlčím a prosím o smrt,
prosím o excitaci duše,
jež realita vleče,
tak jako šerifa za koněm desperád.
Nejsem rád ani trochu!
Být je úkol hodný boha,
utkat se s ďábli, vzdát se,
plakat a nakonec vždy zaplatit,
zaplatit za vše dobré i zlé,
ale duši svou navzdory všemu uchránit.
- mlčím -
V duchu se ptám,
přímo řvu na širý časoprostor a nikdo neslyší.
Žádné UFO ani boha není vidět,
pouze sny a vidiny, strach a předtuchy,
těch, kteří slyší,
předtuchy válek nespočet.
- mlčím -
Nebe? Peklo? V chaosu dneška se cítím jak doma,
vždy trpím, mlčím, bojím se a tuším,
že to přijde znova,
tuším další trable při hledání boha,
tuším nekonečné kóma,
zase vzhůru, zase doma
a zase ALARM!
Zpožděný alarm hlásící příchod snu,
snu zrozeného ve snu fantazií,
zakřivení nezná mezí,
doba dobu střídá oči slzí,
vše živé hned mizí,
to je ruch!
V zemi mé vše jen se míjí.
Život mi přijde jak leporelo,
v němž všechny strany hnijí,
nikdo nečte, všude bída, lidu prázdno,
plno zmijí.
- mlčím -
Připusťmě si...
jsme jen kořist snadná jako rybka,
možná snazší, byrokrati, kati doby naší,
ve válkách odčítají naše bližší,
jindy jídlo pro přeživší.
Sen to není! Blouzním snad?
Realita! Kruté znění! Ostud vodopád!
-už mlčím-
Mlčím, leč nerad,
když budoucnost vidím konec tuším.