Kýč

Kýč - každé ráno s tebou,
kýč - nemusíš mi lhát,
kýč to mrtvé ticho tam,
kam se nevracím rád.
Jen ty a já toť kýč.
Jen ty a já čas je dávno pryč.
Už trpaslík na zahradě smutně hledící
a vrána - havranu podobná na něm nebojácně sedící.
Toť kýč, nic než kýč...
A čas zdá se být spirálou okolností,
za něž nevidíme.
"A vše v co věříme, co cítíme,
ba i co nenávidíme jen je pouhým snem ve snu."
...A spirála se točí dál...
Každý masku nosí,
jak ten havran zřící,
o rychlou smrt prosí,
Pallas hledající.
...Kýč jest dící se dál...

Kýč, malované nebe,
nikdy nechtěj víc.
Obraz v němž spatříš sama sebe,
na duši strádajíc.
Vše je lež - obraz Picassův,
v němž nic není,
jako kouzlem vše se změní...
Surrealismus hle jest vidíš v kmitu,
naši temnou realitu.
Hnus!
Snobství - kýčovitost sama,
ve dne noc, z měsíce je vrána.
Temný básník,
démon reality,
nastavuje líc,
ulehá a praví:
"Nikdy víc".