Ondra Macl

Nikdy nebude stavba mého těla
božská jak z dílny Michelangela.
Leč křivá páteř dopřála mi
nádherné pobyty v lázních,
úlevy z tělocviku a taky inspiraci
k této básni.

Mám zcela čistou pleť
až po použití photoshopu,
můj zubatý úsměv barvu má
spíš zaplé žárovky než bělostného stropu,
přesto jsem nejednou zblízka slyšel
to staré známé slovní klišé:
„Mám tě ráda takového, jaký jsi.“
A kdybych byl někým jiným,
cit bych v těch dívčích rtech jistě nevzkřísil.

„Shakespeare nejste. Rytmus kolísavý
provází chabé vnitřní stavy,“
či jinak by se na mých verších
kdejaký kritik plavil.
No a?... Skrz poezii
obdivuji ty, jež se mnou žijí,
a tak dál. Musel bych se zbláznit,
abych smysl básně popisoval v básni.
Tati, mami
a všichni mí známí,
jsem váš! Tak věci mají se,
nejsem Shakespeare – popel
pod chrámem Svaté Trojice…

Nejsem socha, mohu se drbat na zádech,
smím i cestovat kamkoliv! Díky MHD.
Nejsem ani modelka,
neskrývám se za make-up.
Připustím, ať je autoportrét hotový,
ne za make-up, ukrývám se za slovy.