Ona

Pamatuješ na tu chvíli,
s kámošema jste zas pili.
Seděli jste v ňákym báru,
zapíjeli spolu konec járu.
Všichni v pokročilým rozmaru,
vtom někdo přived od baru.
Holku krásnou s jiskrou v oku,
že přišla jako doplněk moku.
Neznal jsi jí, však povědomá byla,
jako chlapská trofej se ti zalíbila.
Chtěls před klukama borcem být,
začal si s ní sám v koutku pít.
Pocit, že nebude holkou krotkou,
přebil si a utišil další vodkou.
Seděla ti na klíně a šeptala slovíčka,
že ta krása pod šaty čeká na tvá očíčka.
Řekls jí své jméno a podal ruku svou,
ona si ji vsunula pod sukni průsvitnou.
Dá se ti prý velmi ráda,
na jejím těle není vada.
Ty si kývl a ona se ti celá dala,
až dneska chápeš, že spíš vzala.

Sakra rychlej kolotoč,
sám si říkáš, už vyskoč.
Ale je už pozdě, ke tvé smůle,
požírá tě zevnitř, rakovina vůle.
Tvoje tělo srostlo s kolem,
vše se rychle míhá kolem.

Teď se plazíš životem,
a ona je ti Hamletem.
Ona pokládá tu otázku,
drží tvůj život na vlásku.
Po čtyřech lezeš, sápeš se po ní,
a v dáli slyšíš, hrana ti zvoní.
Jednou za čas dovolí ti,
s jejím tělem se milovati.
To se cítíš jako tenkrát v baru,
jinak žiješ v bezmoci a zmaru,
Vítr tě pálí, slunce chladí,
tvé tělo opouští zbytky mládí.
Když s ní nejsi, lezeš za ní,
tvé tělo drásá z keřů trní.
Sápeš se dál ostny a houštím,
bez kapky vody plazíš se pouští.
Prokulháváš ohněm pekla,
teď si zpětně říkáš proč,
Povolil si, když na pokoj tě vlekla,
stále se zrychluje ten kolotoč.
Tenkrát, když podal si jí ruku,
neměls to podcenit, zanechat hluku.
Co? Jméno její,
Teď ti ta písmena v hlavě znějí.
Není to láska, je to závislost,
z ní už zpátky nevede most.
Droga jest jméno té,
již patří tvé „já“ prokleté.