Naivita muže raného věku

V rákosí ulehám do spánku,
na čelo leknín si pokládám,
slíbil jsem vymyslet hádanku,
úkol mi daný však nezvládám.

Zranil mne člověk rodiny,
z větví jsme přátelství splétali,
z našeho kruhu byl jsem však jediný,
před kterým ostatní smekali.

Z radosti bodali do mne trnkami,
ze smíchu padal jsem do šera,
být milován jemi i srnkam
byla jen veliká nevěra.

Z rukou napít jsem dával jim,
od nich jen korku ohryzek černý,
zjistil jsem, že údělem jediným,
být ve své nahotě věrný.

Zjistit pravdu někdy bolí
a za všechno může jen
"naivita muže raného věku"