Zatracení

Bído, jenž visíš nad našimi životy,
dají se krájet mračna Tvé nicoty.
Hle z okna, supi vznáší se nad námi,
už jsme snad mrtví? Už je vše za námi?

Čekal jsem víc, klid, smrt prý jediná jistota.
Teď je mi hůř, snad víc než za mého života.

Procházím krajem, tiše a ve skrytu.
Mrtvým rájem? Pche, není tu!
Vidím mrtvé, živé, mě však nikdo.Tohle nechci!
Co se stalo? Jsem snad na rozcestí?
Uzřel jsem Tebe, lásko má sinalá,
je mi to líto, tak brzo jsi zkonala.

Čekal jsem víc, klid, smrt prý jediná jistota.
Teď je mi hůř, snad víc než za mého života.

Po vlnách úděsu, na moři Prokletí,
houpem se v tajemném zajetí.
My všichni hlupáci, co bláhově věřili,
že utrpení zkončí zářezem do žíly.
Koho by napadlo.........................
Mě ne!Ironie..........................Cha!

Já už hrát nechci, pryč z těchto okovů!

Zátínam zuby, nehty se lámou!
Tělo mé svíjí se v urputné bolesti!
Krev vaří se ze zlosti!
Kůže praská! Tvář se křiví!
Údy jihnou......padám k zemi.

Čekal jsem víc, klid, smrt prý jediná jistota.
Teď je mi hůř. Víc než za mého života.

Na studené zemi ležíce, nevnímam nic.
Jen pošetilý smích z dály, Cháron nepříjde víc.
A tak pláču bez slz v nekončícím splínu,
v ústech navždy chuť soli a na prstech hlínu.

Ó, jak já bych chtěl trpět zas
.......však né tady!