Převozníci

Mrazy přišli nenadále, muž dostonal na Tři krále.
Luna svítí temným houštím, meluzína pláče sněžným pouštím.
A ve světnici stařena, nad umrlcem zhrbená.

Po 50 jár láska kvetla, ale krutá rána všechno smetla,
jako smítka ze stolu tančící ve větru...

Pláče, vzlyká, modlí se, však Bůh na ni nemluví.
I tu v kamnech zahřmí se, rozletí se oknoví.
Žena hledí v rukou třas, tváře zchablé, vzal ji ďas.

V tom tři vrány nad postelí, do očí mrtvých klovají,
ona košte bere na ně, ale vzpomínky ji hlodají.
Jak se smáli, běhali, se svým milým po světnici,
avšak uplynulo spousty let, smrt plete nám všem šibenici.

Ohání se košťálem, máchá do všech stran,
ale vrány jako kdyby, byly z jiných bran.
Nevnímají, klovají, i z muže sotva polovina,
žena ku podlaze padajíce, vzlyká, čí je tohle vina?

Tvůj muž byl člověk dobrý, ozve se.
Zaslouží si znovu žít, v našem ráji věčném, jak jinak ho tam máme vzít?

"Já chci také, tady a teď !"
"Vyčkej času, nemůžeš hned!"

"Já chci také, tady a teď !"
"Nebuď hloupá, tohle tvůj svět!"

"Já chci také, tady a teď !"
"Však my příjdem, do pěti let!"

"Já chci také, tady a teď !"
"Slyšelas, ku temnotě zpět!"

Venku rána, blesk a hrom, za dveřmi snad spadl strom.
A ve světnici stařena, nad postelí zhrbená.
Postel prázdná, bez muže, však třemi péry zdobená.