Ve spirále nekonečna

Ležím a dívám se do prázdna,
mou mysl svírá neznámá křeč,
sněžím a vnímám, zda jen má dna
ta nejistota ovládnuvší mou řeč.

Zdám se ti, či snad já o tobě sním?
Možná jsem bláhová,
když každou nocí bdím...
Však jsem už taková...

Nechej mne nyní,
usnouti bez následků,
jsme stále jiní,
přec hledám výsledků..

Ve spirále nekonečna
se smutnými úsměvy
vrhám se do nebezpečna
s bláhovými nápěvy.

A tonu ve svých vlastních mělčinách,
povídám si s anděli,
proč lítám v jejich slastných výšinách
i na svatou neděli.

Jen spi,krásko,je čas,
zní stále ten hlas.
A já mu věřím...