Až

Až budu jednou starý a nemocný,
teprve potom na tebe možná dokážu zapomenout.

Tvé jméno bude jen ozvěna mého holobytu,
tvá tvář jen odlesk na dvířkách sekretáře
a tvá slova jen šelestem záclony v otevřeném okně.
S očima zabořenýma do omítky
už budu pouze čekat na ten okamžik,
který nikdy nepřijde.
Sám uprostřed velké zahrady pocitů a vzpomínek,
sám se všemi svými diagnózami
počítám mouchy na stropě
a třesoucí se rukou odkládám na noční stolek brýle,
abych se už nemusel dívat na tu bídu a utrpení.
A s očima zabořenýma do omítky
vyhlížím ten okamžik,
ve kterém i pravda přestane být pravdou
a bolest bolestí.

Až na tebe dokážu doopravdy zapomenout,
teprve potom umřu...napořád.