Je březen

Je březen,
kam vlezem
mí drazí,
když kamna nám schází?

V panelovém bytě
se hbitě
zavrtám do peřiny,
vyřeším si splíny,
co zanechala zima,
už čas je zkončit s nima.
Vzduch jarem nasátý
a pole zavátý
už jenom z poloviny
a sněhuláci bez hlavy,
i jaro je občas bolavý.

I ve mě něco taje
a za pomoci jinotaje,
snažím se ti říct,
že z minulých snů nezbývá mi nic.
Mráz rozdrtil je zcela
a možná, že jsem to tak chtěla,
možná byly příliš nereálné
a představy mé o životě kalné.
Jak lehce tělo k zemi padá,
jak se lehce z oblak řítí
a náraz hlavně duše cítí.

S jarem vše se rodí znova
i já se cítím být tak trochu nová,
zašlapu své brýle růžové
a z naivity pranic nezbude,
poučím se z chyb loňského roku,
lépe budu rozmýšlet svých kroků.

Vše staré zima zničí
a s jarem nové vzklíčí.
Vím díky síle ledu,
že život není z medu.

Je březen,
tak vlezem
si do přeřiny,
vyřešíme splíny
za krátkou chvíli
zas načerpáme síly.
Zasmějem se sněhulákům bez hlavy,
jo jaro, to bývá občas lákavý.