Zatlé v pěst

Byl jsi jen děcko. Ale moje děcko.
Zlý vítr odvál pár snů z našich řad,
měla jsem tehdy co jsem chtěla. Všecko.
A hlavně krev a noci plné zrad.

Rozvláčné ticho zabíjí tak něžně,
zetlelé listí padá z našich cest
do jiných životů. A nelze jíti přez ně
odírá drsné lásky zatlé v pěst.

Přes pole, přes lány.Kráčejme hlavně s dobou,
nebo nás její věrní zastřelí.
Nehleďme na rány. Motlitby nepomohou,
dnes Bůh sám málo má a tak se nedělí.

Než pírko dopadne, můžem se ještě smáti
všem těm, co upadli a všem, co nevstali,
než pírko dopadne. Mučení se nám krátí,
za to že nevzali jsme, co nám dávali.

Čí chyba je to? Čí? Snad moje, nebo tvoje..
ta příčina už dávno zmizla v překladu.
Noc padla na život.A nemístně se boje
poslušně pro krev jdu, pokorně pro zradu.

Vždyť co víc, nežli tma, mě v náruči své sevře...?