Služme sobě!

Skvostná nebeská báň se zahalila do hnusu,
i ucítil Horymír z dáli Šemíkův pach.
Stává se koněm?
Ne je člověkem, který připoután k nudě sklízí stěstí.
Roztomilá představa.
Hrdina starého světa, hrdina bezzubých,
kteří nevidí, neslyší, jen věří.
Je to s nimi zlé?
Mají se zle?
Žijí v představě o spravedlnosti, mouchy čvachtají se v blátě,
Horymír je popravuje kopyty svého koně.
Uslyše z Vyšehradu křik panošů, pobídne ho, ač zlomil si nohu po doskoku, k rychlému cvalu.
A on běží. Lidé v to věří.
Věřím, že k něčemu jsme.
Proč nežijeme tak, jak bychom mohli?
Možná protože to chceme.
Jsme utrápení věčnými dilematy.
Už nás nebaví, číst v očích lidí.
Už nežijeme tak, jak bychom mohli.
Chtěli jsme to?
Sloužíme příliš mnoha pánům.
Služme sami sobě!
Utřinos nebude nikdy pěvcem,
ale lékařem třeba ano.
Neumí číst, ni psát, jen ženy obsluhovat.
I když ani to vlastně ne, jen štěstí je, že dělá v místě nedostatku :-D
Co bude dál, on umře...
Takže vlastně nic, ani pes po něm neštěknul.