Příběh nás dvou

Těch dopisů plných krásných vět...
Ještě dýchají na mě svými řádky –
jenom ty víš, kdo je psal, kdo čet,
kdo tolik toužil vzít čas zpátky.
Není tak zlý ten volný pád,
když učíš se létat dřív než stát,
není tak zlé se utkat s láskou…

Tvůj život s mým jak tenkou nit
spletenou vášní v pevný prýmek
rozetnul vedví ostrý břit –
kdekdo to vzdá a úděl přijme…
My máme sílu znovu vstát,
učit se žít i ze svých ztrát,
nezoufat, když nám zhořknou i sny o nás dvou.

To všechno láska k tobě skýtá –
změť citů, když se loučím, když tě vítám…
To zná ten, kdo se poddá touze,
z tvých kouzel
má závrať, v tvých očích má žhnout...

Cítím se prázdná bez tvých pout,
s tebou smím tam, kam smí jen ptáci
s tebou chuť mám se zas nadechnout,
když zdolávám cíl a sílu ztrácím.
Jsme ztrápeni šňůrou kalamit
zkus ten svět pro nás zachránit
sám zmůžu dost, víc zvládnem jen ve dvou...

Sloup pochyb na cestách prach zvíří
(Zoufalstvím krmím vlastní strach)
I po všech hádkách se s ním smířím
(Takhle to končí v pohádkách)
Chcem snad moc, když šance slábnou,
jak dál párem zůstat, vše zvládnout..?

S nadějí stojím u tvých bran,
slibně je náš part rozepsán
a v srdcích se stále skrývá a zmítá
ten příběh nás dvou...

Ten příběh nás dvou...
Snad nejsme právě skvělým párem
(jsi jediný, kdo mi naslouchá)
Vím, že vzplanem zas tím žárem
(ten oheň v nás zas rozfoukám)
V bouřích vln jsem klidný přístav,
jen tvá loď tam smí stát,
jen tvá tam smí vplout.

Po těžkých vztazích zbudou v nás
hluboké stehy, švy a sváry
některé jednou zhojí čas
a dojde zas i na fanfáry.
V tobě přišla bych o svůj osmý div,
nebe modré by nebylo tak jak dřív
Dík tobě vím, že jsem živá a toužím...
Tak toužím být tvou...
(s tebou čas trapem utíká)
Tak toužím být tvou...
(zlehka zase tvým dotekům přivykám)
Tak toužím být tvou
Tak toužím být tvou/Tak toužíš být mou
Tak toužíš... být tvou