Krajino má.

Krajino má tichá,chvályhodná,
tvou píseň cítím v nitru skomírat,
odcházím,buď sbohem vísko rodná,
nemusím se holí podpírat.

Před zrakem mým opar nekonečno,
co za ním nemám ponětí.
Štíplo v očích,to nic milá slečno,
to skápla jen slza dojetí.

Podél cesty vrby mlčenlivé,
utich štěkot psů snad u všech vrat,
rozhodnutí rychlé,účenlivé,
povzbudilo srdce na stokrát.

Louky v zlatém třpytu v plném proudu,
tančí s větrem závod tisíc mil,
v době,kdy opouštím rodnou hroudu,
nevím či na stálo,či pár chvil.

S jarní vůni vchází dobrovolně
moc v lýtka,jež zemi odrazí.
V nártu čtu nápis osvoboď mně,
než vůle slabá nohy zamrazí.

Oblaka hojnost tápou nebem,
jedno jim jaký bude cíl,
je rozdíl mezi chlebem a chlebem,
co do počtu ze stejných sil.

V své paměti duše uchovala
obraz mých přání bezpočet.
Touha je do řádek urovnala,
které nik do konce nedočet.

Před zrakem mým opar nekonečný,
co za ním nemám ponětí.
Štíplo v očích,to nic milé slečny,
to skáply jen slzy dojetí.