forsajtova rodina

Byla to spořádaná rodina,
a rok jim byl jak hodinka,
dlouhej.
Všechno jim jak po másle šlo,
ale pak štěstí odešlo,
nadobro.
A potom.
Stálo dítě u lednice,
plakalo tam převelice,
před tou lednicí.
Pročpak pláčeš děťátko,
ty malé robátko?
Jakpak bych já neplakalo,
když mám jídla pořád málo
a lednice zamčená.
Pročpak hlavou na stůl klepeš,
div si mozek nevyklepeš?
Jakpak nemám klepati
a k tomu ještě plakati,
když umřela mi maminka
a já jsem teď sama saminka.
A stůl dubovej.
Pročpak děvče ten hrob kopáš
a k tomu tak strašně hekáš?
Jakpak bych hrob nekopala,
když tatínka kráva pokopala
a já jsem sama.
A zem je tvrdá.
Copak, děvče, co to děláš,
že ty ani botky nemáš?
Kdyby jenom botičky,
umřely dvě sestřičky.
Nadobro.
Tímhle končím svoje dílo,
i ságu rodu
Forsajtovu.