Nemocniční poezie

Viděl si sám,
ve svých snech,
ses bál,
svým citům se smál,
zatím cos umíral.

A ptát se proč,
bylo zbytečný,
pro ty tři slova všetečný.

,,Leukémie: poslední stádium."
Nedá se nic dělat.
Ani brečet nemá smysl,
ani smát se...

Nač chtít vidět svět,
a bát se
a tvá smysl,
je zatemněná,
jako kniha pastelkových věd.

Kdo umře dřív?
Ptám se...

Ležíme spolu na pokoji,
už pár týdnů známe se.
Má krev chladne,
stydnu.

Za téch pár týdnů,
jsem se zamilovala do chlapce,
který umře,
a ty do slečny...
...
....
/šeptem říká/
,,která umřela"

Avšak má lásko,
věřím v touhu a sny,
který neumřou,
dokuď jsou v hlavě tvý,
a duši mý...