Vina bílého prášku

Už jsi cítil v nose smrt,
chtěl jsi ten prášek jen pro sebe,
byl jsi sobec, hlupák, škrt,
původně jsi mířil kamsi do nebe,

Sypký, bílý prášek,
jenž se hemžil tvou nosní dutinou,
zákeřný, chtivý prášek, kvůli kterému ses loučil se svou rodinou,

Pozvolný, prudký zásek,
jenž ti přinesl vzpomínku jedinou,
věděl jsi, jasně si tušil, že trable tě jen tak neminou,

Malý, neviný prášek, jenž vlezl ti do tvé hlavy,
jsi hostem, nebo spíš hostitelem, jedinou záchranou uprostřed vřavy,

V tašce ještě jeden sáček,
kdyby se stalo jen tak náhodou,
že chtěl by tě uzobat nějaký ptáček,
a snad by to mělo být jen nehodou,

Jeden z těch ptáčků, kteří ti rozklovou mysl,
a pak si odletí někam pryč,
nic z toho nedává smysl,
tvůj život, ten pocit,prostě nic,

Uprostřed pokoje prázdného,
ležíš na zemi špinavé,
budíš se do dne jasného,
oči strachem celé krvavé,

V rukou další přirozené bolesti,
naléhavé škubnutí,
myšlenky o další neřesti,
před tím tě zachrání jen šňupnutí,

A tak uchopíš do rukou zas ten prášek,
pomalu ho do sebe vdechuješ,
ach, ty jsi ale šašek!
ale jak tenhle pocit miluješ,

Nejradši by jsi rozbil to zrcadlo,
do kterého jsi stále nucen se dívat,
proč to děláš?co tě to popadlo?
před pravdou se musíš raději skrývat,

Protože ta pravda bolí přeci,
a lži ti zas vyplachují mozek z hlavy,
vypil jsi vína dvě deci,
a byli tu zase ty stavy,

Halucinace neznali meze,
a tak i utápěl ses v paranoie,
strach se z tebe pomalu sveze,
avšak kdo smaže ty hříchy tvoje?

Kéž by šel život také ukončit tímto práškem,
to by jsi zemřel snadněji,
zůstal by jsi navěky šaškem,
snad jen vypadal bys smutněji,

Vzal jsi si tabletu morfia, a tiše vyšel si do noci,
spatřil jsi okno, jen to mohlo ti pomoci,

Poprvé v životě jsi letěl dolů,
proto jsi nečekal tak tvrdý dopad,
s poznáním že nebudete spolu,
byl jsi nic, snad jen pouhý odpad,

Mrtev jsi na chodníku ležel,
čas kolem tebe stále běžel,

Jen ty jsi do něj už jaksi nepatřil,
svůj vlastní prášek jsi si opatřil...