Lhostejnost

Vešla jsem do obrovské místnosti,
do místnosti, kde se všichni bavili.
Ale mráz mi šel po zádech z toho, co jsem uviděla,
viděla jsem dvě osoby, dvě stejná dívčí těla.
Jedna se smála, bavila a tančila,
ta druhá, její skutečné „já“, povadle v koutě seděla.
Povadle, jako květ na slunci, dlouho nesvlažený,
schouleně, jako ten květ slunci dlouho obnažený.
Seděla s hlavou nízko k zemi skloněnou,
raději, aby ji neklesla úplně, podpíranou.
Její obličej byl vskutku tak neuvěřitelně líbezný,
avšak zároveň tak nepopsatelně ztrápený.
Oči se ji leskly jako hladina jezera, smáčeny slzami,
odrážela se v nich bolest a nekonečné utrpení.
Zničující beznaděj sálala z jejího výrazu,
pohlcovala vše okolo jako šířící se epidemie,
ale nikdo kolem neviděl tu zkázu,
přišlo jim to vtipné-jako černá komedie.
Jenom já viděla líbezný květ, který uvadal,
ostatní viděli silnou a hrdě se nesoucí růži,
žádný z nich si skutečnost neuvědomoval,
protože si nic z toho nezažil na vlastní kůži.
Nebylo to líbeznosti a dokonalosti,
bylo to lidskou sobeckosti a lhostejnosti.
Kvůli nezájmu o cokoli hlubšího,
kvůli strachu z něčeho opravdového.
Kvůli pohodlnosti zamyslet se nad skutečností,
která je mnohdy plná bolesti.
Kvůli své sobeckosti a lhostejnosti,
budou jednou sami velice překvapeni.
Zjistí, že i při smíchu může bolet srdce,
a konečně sami poznají, jak chutná život-trpce.
Jejich skutečné „já“ bude uvadat v koutku,
a vzpomínat na tu sklíčenou dívku.
Teprve potom se budou pozastavovat nad sobeckostí,
budou pohoršeni lidskou lhostejností.
Uvědomí si, jakou skutečnou hodnotu má život,
jakou hodnotu má lidská vnímavost,
jak je důležité, aby jim někdo naslouchal,
nesobecké pochopení jim projevoval.
Ale není to pozdě, uvědomit si až při vlastní bolesti,
hloupost a zbytečnost lhostejnosti?